Narození dítěte mi změnilo názor na život

Syna jsme nechali pokřtít, ale sami sebe ne. Byl to takový paradox, který jsem neuměla vysvětlit, popisuje ve svém svědectví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Martina, která si cestu k víře našla až v dospělosti. 

Jsem manželkou a matkou tří dětí. Nyní si užívám mateřskou dovolenou s naším nejmladším synem. Pocházím z ateistické rodiny, ale moji rodiče byli vychováni ve víře. Mne však pokřtít nenechali. Cestu k víře jsem si musela najít v dospělosti. Nikdy by mne nenapadlo, že s narozením dítěte začnu přehodnocovat názor na svůj život.

První impuls, když jsem začala přemýšlet o důležitosti víry v životě, byl, když se mne na křtinách mého synovce kněz zeptal, zda bychom nechtěli pokřtít naše dítě. V té době jsem byla ve vysokém stupni těhotenství. Půl roku poté jsme syna nechali pokřtít, ale sami sebe ne. Byl to takový paradox, který jsem sama neuměla vysvětlit, prostě jsem to tak cítila. S příchodem mé dcery na svět se v naší farnosti vyměnili kněží. Nový pan farář nás chtěl více poznat, jelikož ani já, ani manžel jsme nebyli pokřtění a měli jsme civilní sňatek. Za ty prosezené a prodiskutované hodiny jsme začali mít pana faráře lidsky rádi. Chtěli jsme se s ním vídat i nadále. S podporou našich, dnes již kmotrů, a jejich přátel, jsme se po třech letech rozhodli, že víra v Krista je v nás nevratně zapsána a zatoužili jsme po křtu nás samotných.

Martina