Víra se mi stala v životě velkou oporou

A tehdy u mě nastal ten zlom, kdy jsem víru začala objevovat, ale především potřebovat, stávala se mou součástí, vypráví ve svém svědectví Anna. 

Má rodina není věřící, a tak jsem byla také vychovávána – bez víry. Když jsem před lety potkala svého manžela, přestěhovala jsem se k němu. Věděla jsem, že jeho rodina věřící je, ale do kostela chodila jen babička. Manžel přijal svátost prvního svatého přijímání, ale jak on říká: „Dělal jsem to proto, abych mohl chodit hrát fotbal." Na začátku našeho vztahu jsme se tedy o víře nebavili, a i když jsme plánovali svatbu, církevní obřad nebyl na pořadu dne. A jak to tak bývá, jsme začali plánovat rodinu.

A tehdy u mě nastal ten zlom, kdy jsem víru začala objevovat, ale především potřebovat. Stávala se mou součástí. Ty měsíce a vlastně i roky, kdy se nedařilo počít dítě, ty hodiny strávené u lékařů ve mně probudily potřebu v někoho věřit. V někoho, komu se mohu svěřit, někoho, koho mohu poprosit o pomoc, a tím se stal Bůh. Ze začátku to nebyly modlitby Otčenáše nebo Zdrávas Maria. Byly to slova z hlouby srdce, která prosila o pomoc, o zdraví pro celou rodinu a pro mě o to nejdůležitější – možnost stát se matkou a můj muž otcem.

V prosinci roku 2021 jsem otěhotněla. Byli jsme šťastní, ale naše štěstí netrvalo dlouho. Po prvotním zklamání jsem si začala říkat, že to nevadí, že asi ještě nebyl ten správný čas, že Bůh to tak chtěl. Modlila jsem se každý den o to víc, protože jsem věřila, že ten den přijde. Daru stát se rodiči jsme se dočkali trochu předčasně na konci roku 2022, když jsme byli obdařeni hned dvěma dětmi, Terezou Marií a Josefem Vojtěchem, které náš kněz pokřtil u nás v kostele.

Jak nám místní kněz vysvětlil, i když jsme úředně manželé, před Bohem žijeme stále v hříchu, a tak jsme po absolvování přípravy přijali svátost manželství. Jelikož jsem již víru sama v sobě přijala a stala se mi v životě velkou oporou, jsem se po rozhovoru s naším knězem na podzim roku 2024 začala připravovat na přijetí svátosti křtu, který se konal v dubnu 2026. Za svou patronku jsem si vybrala sv. Annu, která je ochránkyní matek a manželství. Toto jméno má pro mě i osobní význam, jelikož obě mé babičky byly jeho nositelkami.

Mou velkou oporou hlavně po duchovní stránce byl a stále je náš kněz. Díky jeho učení a povzbuzování jsem na své duchovní cestě učinila velkého pokroku a za to mu děkuji. Mé učení stále pokračuje a má duchovní cesta rozhodně není u konce. Díky mé cestě jsme začali chodit do kostela jako rodina, i můj muž našel opět svou víru a myslím, že je za to velmi rád.

Anna